And I have a priority right.
Před 50 lety vyhrál Wimbledon. Na triumf v nejslavnějším tenisovém turnaji světa v létě 1973 Jan Kodeš už jen vzpomíná, dnes jsou jeho životní náplní poštovní známky.
Kdy jste naposledy poslal klasický dopis se známkou?
Každou chvíli!
Komu píšete?
Dostávám měsíčně pět šest dopisů ze světa od lidí, kteří chtějí můj podpis. Přicházejí z Indie, Japonska, nejvíc z Ameriky. Teď jak se blíží výročí Wimbledonu, je žádosti o něco víc. Legrace je, že když dostanu dopis z Ameriky, lidé dají dovnitř zpáteční obálku se známkou a žiji v domnění, že ta americká platí i u nás. Já pak musím jít, koupit novou a dopis poslat.
Budou za nějakých 50 let známky, dopisy a pohlednice ještě existovat?
S datovými schránkami bude pošta čím dál méně zapotřebí a je dost dobře možné, že nakonec úplně zanikne. Nevím, jak to celé dopadne, je možné, že nebudou existovat ani peníze.
Copak budu dělat sběratelé známek?
O ty se nebojím, i kdyby pošty a dopisy zanikly, známky budou pořád atraktivní, možná ještě víc než dnes. Covid sběratelství neuvěřitelně nakopnul, lidé měli čas se mu věnovat, veškerý prodej a nákup se přesunul na online aukce, kam může kdokoli. A inflace hlad po známkách ještě zvedla. Bohužel se to promítlo do cen, známky rostly na hodnotě vždycky, ale covid všechno akceleroval do neuvěřitelných výšin.
Jaké známky sbíráte?
Obecně se sbírají známky podle tématiky, lidé se zaměřují třeba na ty s motivem ptáků, lodí, květin, aut. Já se věnuji tenisu a po otci doplňuju známky Československo vydané od roku 1918 až do roku 1992, kdy jsme se rozdělili. Nejstarší známky z období první republiky navrhoval Alfons Mucha a mám je nejraději, líbí se mi ale třeba také ty z roku 1943 s prozatimní exilovou vládou v Londýně. A zcela výjimečné jsou známky Kde domov můj z roku 1934, na kterých jsou i noty. Z tenisových mě zajímají jen ty oficiální, od pošty. Dnes se totiž vydává mnoho známek, ale jde o patisky. Nejsou oficiální a nemají prakticky žádnou sběratelskou hodnotu, jsou to spíš suvenýry.
Co všechno jste ochotný podstoupit kvůli tomu, abyste získal vysněnou známku?
V dnešní době nepotřebujete nic mimořádného, jde jen o peníze.
Nepotřebujete mít kontakty, chodit na burzy?
Všechno už se odehrává přes internet. Dřív jste si známky skutečně musela "vychodit" na burzách, když byla v Praze, logicky třeba lidé z Brna byli v nevýhodě oproti sběratelům z hlavního města. Teď mají všichni rovné podmínky, což je dobře, na druhou stranu se to negativně promítlo do cen. Tím, jak jsou aukce celosvětové, přihlížet tomu, jak chlápek někde v Argentině koupí věc za spoustu peněz, protože se mu to zdá levné. Na aukcích se objevují lidé, kteří jsou ochotni zaplatit neskutečné peníze. Je to hodně podobné, jako když se prodávají obrazy.
Čeho si ceníte nejvíc?
To nedokážu říct, ale rozhodně největší práce je jednotlivé sbírky zkompletovat. Často je to tak, že existuje série o 10 hodnotách, vy koupíte prvních 7, pak potřebujete sehnat zbytek, ale nedaří se vám to, protože je nikdo nenabízí. Potom vám nezbývá než čekat a doufat, že se nakonec někdo objeví.
Co má z vaší sbírky největší hodnotu?
O penězích nikdy nemluvím, ono to ani nejde spočítat, některé známky šly na hodnotě výš, některé se staly bezcennými. Táta třeba sbíral známky OSN, mám několik alb, která ale můžu vyhodit, protože toho bylo tolik, že ztratily na hodnotě a nikdo je dnes nechce. Víte, na filatelii se nesmíte dívat optikou peněz, je to koníček, záliba.
Pokračujete v odkazu svého otce, zaučoval vás jako dítě?
Táta byl zanícený sběratel. Vždycky v sobotu a v neděli seděl u stolu a trávil u známek spoustu času. Byl právník, ale vyhnali ho do výroby, protože jsme byli živnostenská rodina. Mě ke známkách přizval ve 12 letech. Sedával jsem s ním a on mi říkal, co mám dělat. Že musím dávat pozor, že známky nesmím ohýbat, nesmím mít mokré ruce, že musím používat pinzetu... Zaučoval mě a byl to on, kdo mě naučil neskutečné trpělivosti, která se mi pak vyplatila i v tenisové kariéře.
K čemu vám byla dobrá?
Tenis je sport, který nemůžete hrát, aniž máte určitou trpělivost. Máte balóny, které se vám povedou, ale pak ty, které nevyjdou, někdy vás i rozhodčí poškodí. Vy ale musíte mít v sobě vnitřní sílu, abyste se přes to všechno přenesla. A ta vnitřní síla začíná i u trpělivosti. Musíte se uklidnit, říkat si, že se nic nestalo, že se to zlomí, že pořád máte šanci na výhru. V tom mi známky pomohly.
Měl jste na ně během tenisové kariéry čas?
Ne, občas jsem tátovi něco přivezl ze zahraničí, jinak čas nebyl. Ale vždycky mi říkal: "Nech si ty známky, na staří ti budou dobré, najdeš v nich přítele." A já to teď opravdu oceňuju. Je spousta starých lidí, kteří nevědí, do čeho píchnout, sedí doma, dívají se na televizi a to je všechno. Já jsem se k známkám vrátil někdy před 13 lety a našel jsem se v nich.
V mladí vás naučily trpělivosti. Co vám dávají dnes?
Uklidnění. Podívám se, jestli je něco v televizi, zjistím, že nic, tak si k nim sednu a najednou jsem ve svém světě. Okamžitě naskakují vzpomínky. Vidím známku s Monakem a vybaví se mi, kdy a s kým jsem hrál v Monte Carlu, jak to dopadlo... Je to to samé, jako když přijdu k vitríně, kde mám tenisové poháry, podívám se na pohár z Atlanty a vidím rodinu, u které jsem bydlel. Byli docela bohatí, měli chůvy pro dvě děti, které byly neuvěřitelně rozmazlené. Tehdy na přelomu 60. a 70. let jsme v cizině bydleli v rodinách, neexistovalo přespat v hotelu. Ale Americká rodiny se o nás z Východu praly.
Proč?
Na Západě chtěli vědět, jak to u nás vypadá, jak tady žijeme. Ptali se, jestli máme barevnou televizi, kde vlastně leží Praha a strašně se divili, že je tak blízko Německa. Měli pocit, že je to kdesi na Sibiři. Všechny tyto detaily si pamatuju.
Co se vám vybaví, když se řekne Wimbledon 1973?
Já vám nejdřív řeknu, co se mi vybaví, když se řekne Ukrajina. Chcete to vědět?
Povídejte.
Hráli jsme Davis Cup v Doněcku proti Rusku, tehdejšímu SSSR a já třetí den prohrál s jejich hvězdou Metrevelim. Byl to rozhodující zápas, který už jsem měl skoro vyhraný a třikrát nebo čtyřikrát mě poškodili. Bylo to naprosto očividné a bylo jasné, že já vyhrát nesmím. Tehdy tam s námi byl i novinář Rudého práva Václav Švadlena, on hodně psal proti tenisu, že jsme proti jiným sportům privilegovaní. A když jsme nasedli do letadla domů, tak se ke mně ten tehdy už starší pán naklonil a říká: "Tak, Honzíku, to, co jsem viděl, tak já už do konce tvé kariéry a dokonce do konce svého života o tobě nenapíšu jediné křivé slovo. Tohle bylo neskutečně svinstvo!"
A Wimbledon? Co vám při vzpomínkách jako první naskočí?
Že za mnou přišli, abych nestartoval. V roce 1972 během US Open vznikla asociace profesionálních hráčů, něco jako hráčské odbory, které se měly snažit zlepšit podmínky pro hráče. A tahle asociace se potřebovala zviditelnit a udělala to prostřednictvím jugoslávského tenisty Nikiho Piliće. Ten odmítl hrát Davis Cup proti Novému Zélandu za Jugoslávií, za což dostal od Mezinárodní tenisové federace ITF roční zákaz, který se týkal i Wimbledonu. A aby nová asociace ukázala svoji sílu, těsně před Wimbledonem svým 81 hráčům zakázala na turnaj nastoupit.
Co to znamenalo pro vás?
Když jsem Wimbledon vyhrál, šly řeči, které měly moje vítězství znehodnotit, že tam nebyli tři čtyři top hráči, ale já je porazil už rok předtím. A tehdy ve Wimbledonu jsem porazil ve třech setech Metreveliho. Byl to strašně těžký zápas, lidé si to vůbec neuměli představit. On byl neskutečně dobrý, my dva jsme spolu prakticky vyrůstali, znali jsme svůj styl hry a já s ním nerad hrál, protože jsem často prohrával. A do toho rok 1968. Když bylo jasné, že budu hrát proti němu, dostal jsem se pod obrovský tlak. Všichni říkali, že nemůžu nechat Rusáka vyhrát Wimbledon! Šel jsem tenkrát na kurt a měl husí kůži. Naštěstí to dobře dopadlo.
Dnes mají sportovci kouče a psychology, za vás nic takového nebylo. Co vám v podobných situacích pomáhalo?
Já jsem byl silný, ale hodně nám tehdy pomáhali trenéři. A také maséři, to byly takové vrby, na masérském stole se svěří každý. Mě tenkrát radil Jarda Drobný, tenista, který vyhrál Wimbledon v roce 1954. Žil v Anglii a byl to můj mentor. Nejhorší vždycky bylo ustát ty minuty před zápasem a vydržet do doby, než se vám na kurtě něco povede. Když se topíte ve vlastní šťávě, nemůžete se chytnout, kazíte, je těžké nepodlehnout tlaku. V okamžiku, kde dáte eso, povede se vám prohoz, lidé vám zatleskají, spadne to z vás.
Zahrajete si ještě tenis?
Naposledy jsem hrál na podzim, jsem po operaci nohy, ale chci zase začít.
Jak si na kurtu stojíte proti potomkům?
Můj vnuk se právě pustil do tenisu, je mu 11 let, strašně ho to baví a já z toho mám radost, ale ještě jsme spolu nehráli. Pamatuji si, že když jsem hrál se synem, měl jsem v jeho 15 letech šílené potíže ho přehrát, v 16 už mě s přehledem porazil. Začal mi hrát "kraťasy" a já neměl šanci je doběhnout.
Vychoval jste si nástupce na známky, jak to kdysi udělal otec s vámi?
Snažím se to předat vnukovi. Loni jsem mu koupil pinzetu, album a začal ho všechno učit jako táta mě. Ale hlavní je teď tenis. Trénuje ho můj syn, já mu taky poradím, ale nechci ho stresovat. Když vidím, jak se dnes na kurtech chovají rodiče k dětem, je to šílené.
Co dělají?
Nadávají jim, řvou na ně,vyvádějí, když jim něco nejde, jsou to šílenosti. Helena Suková trénovala vnučku a přestala kvůli tomu na turnaje jezdit, protože by se musela s dospělými hádat. Děti dnes hrají bez rozhodčích, tenisová federace to zavedla, aby se naučili hrát fair play, ale vede to k opaku. Děti se mezi sebou hádají, do toho rodiče, dokonce švindlují výsledky! Já naopak vnukovi říkám, že se musí naučit prohrávat, že je to základ. Musí to brát tak, že druhý byl v tu chvíli lepší a že když bude trénovat, za rok bude lepší on. Bohužel tohle rodiče nechtějí slyšet.
